Michaela Tejmlová – kandidátka na senátorku za Jablonecko a Semilsko.

Červenec 9, 2018

„SMYSLEM ŽIVOTA JE BÝT UŽITEČNÝ OSTATNÍM.“

ROZHOVOR S DALIBOREM DĚDKEM, ČESKÝM PODNIKATELEM, MECENÁŠEM A SPOLUMAJITELEM SKUPINY FIREM JABLOTRON.

Jak dlouho žijete v Jablonci a co vás sem přivedlo?

Původem jsem z Českého ráje, bydleli jsme s manželkou v Turnově. Do Jablonce mě přivedla práce. Dostal jsem pracovní nabídku do Liazu s možností získat družstevní byt. V té době jsem byl ženatý a měl jsem dítě, za sebou vysokou školu v Praze a povinný rok vojny, tak jsem nabídku práce přijal. Přestěhovali jsme se do Jablonce na sídliště ve Mšeně, a ačkoliv to v té době bylo staveniště, záhy jsme si uvědomili, jaký je to klenot. Přestože jsme ve městě, máme to dvacet metrů k přehradě, můžeme jít každý den s dětmi do lesa a běžky připnout už před barákem. Zjistili jsme, že v Jablonci se dá žít podstatně kvalitněji, než jak jsme předtím žili na venkově. Jablonec nám učaroval a získal si moje srdce. Stal jsem se zarytým Jablonečákem, hlavně poté, co jsem měl možnost pobýt v zahraničí a porovnat kvalitu života. Když to srovnám např. s Hongkongem, New Yorkem, do Jablonce jsem vždy utíkal s ohromnou chutí.

 

Můžete prozradit, v co věříte?

Věřím v lidské dobro, a že existuje vyšší spravedlnost, která to vždycky nějak srovná. Svět má neuvěřitelný systém a řád. Když se podíváte na fyziku, je úžasné, v jakých drobných nuancích tady ten svět vzniká a funguje. Stačila by malinká odchylka a byl by z toho kolaps. Před tím bychom měli mít pokoru. Smyslem života je být užitečný ostatním. Každý dokážeme být užitečný něčím a ti nejužitečnější by se měli dostat do čela společnosti, aby jiným sloužili a pomáhali nám posouvat se dopředu. Takoví by měli být i v politice.

 

V dnešní době, když jdete do politiky, tak na vás blízcí koukají, jestli jste se nezbláznil…

To mi mluvíte z duše. Ale ono to tak úplně není. Nejcitlivější je to v rodině. Já měl tu zkušenost loni. Z mého krátkého exkurzu do politiky jsem se stáhnul a hrozně mě mrzelo, že jsem hodně lidí zklamal. Byl jsem překvapený, kolik lidí přišlo s tím, že chtějí pomoci a přiložit ruku k dílu. To bylo úžasný. Ale samozřejmě člověk si musí uvědomit nějaké své limity a předpoklady. Politik musí mít spoustu dovedností, bez kterých tu službu nemůže dělat dobře.

 

Jací lidi jsou do politiky třeba?

Základní věci jsou v oblasti morálky a etiky. To ale není dostačující. Je třeba i odbornost a schopnost jednat s lidmi. Politik je velmi vzácná odrůda lidí. Největší dovednost spočívá v tom nezapomenout se pořád učit, rychle se zorientovat, jak se mění priority, výzvy. Nikdy se nesmíte stát profesionálem. Obzvláště při vedení lidí. Je to o neustálém upřímném budování vztahů.

 

Jakou radu byste dal člověku, který chce vstoupit do politiky?

Do řady situací musíte skočit a prostě se to naučit. Nějaká základní komunikační průprava by měla být, ale je to hlavně o učení za běhu. Člověk s odvahou i možná trochu naivními představami do toho skočí a pak si hledá cestičku. Žádný manuál o tom, jak být úspěšný v politice neexistuje a zaplať pánbůh.

 

Máte nějaké doporučení pro Jablonec?

Nesnažme se protlačovat něco, co nebude fungovat. Buďme unikátní tím, že jsme večer nejklidnější město na světě. Já, když se vrátím z přelidněného světa, říkám si zlatý Jablonec, že tu nikoho večer nepotkám. Nesnažme se napasovat do šablony, kde musí město žít. Pokud jsou lidé roztroušení kolem přehrady na zahrádkách, tak super. Buďme originální.

 

Podělíte se o tipy pro začínající podnikatele?

Je to jen o tom si uvědomit, jakou mám mimořádnou vlastnost či dovednost, ve které jsem možná lepší než ostatní. Každý takovou vlastnost má. Jestli umím péct skvělé koláče nebo vymyslet unikátní software. Jestli dokážu být něčím užitečný ostatním, že ti ostatní jsou za to ochotní zaplatit. Od toho se to odvíjí. Míra užitečnosti se měří tím, jestli jsou ostatní ochotní sáhnout do peněženky a jestli do ní sáhnou s radostí. A to je všechno. Obě strany by z toho měly mít radost. Podnikání není o penězích. Peníze jsou důležité, ale jako prostředek pro přenášení hodnoty z místa A do místa B.

 

Jste takto nastavený odmala?

Vždycky mě bavilo dělat věci jinak než ostatní. Velikým darem pro mě je, když si večer lehnu do postele, a přehraju si, co se mi líbilo (například rozkvetlá třešeň), to si pomyslně uložím do paměti a všechno ostatní smažu. Nechci si zanášet paměť bahnem, které nepotřebuju. Díky tomu vidím prožitý úžasný život, když se koukám zpět. Pokud pojedete na dovolenou a budete si tam všímat těch krásných věcí, tak jste byla na krásný dovolený. Nebo si můžete všímat jen toho, co vás naštvalo. Je jenom na vás, jestli chcete žít v krásném světě, nebo ne.

 

Z čeho máte největší radost?

V tuto chvíli z vnoučat. Své děti jsem si moc neužil, hodně jsem podnikal a neměl čas. Dnes mám ten luxus, že se mohu jeden den v týdnu věnovat vnoučatům. K prarodičům mají děti jiný přístup. Jen mi je líto rodičů, když se vrátí, to jsou děti najednou jak vyměněný.

 

Tak to se mi ulevilo, prý se to děje všude. Přesto, když mi někdo říká „S dětmi, to už máte starosti,“ odpovídám, ne starosti, ale radosti. Mám teď daleko větší chuť pracovat a hezky se to propojuje.

Já jsem si uvědomil, jak je těžké být s dětmi jen doma, ten koloběh papání, čurání a kakání, spinkání a ještě se z toho nezbláznit. Tak jsme to vymysleli tak, že manželka jezdila jednou za měsíc na pár dnů na intenzivní angličtinu, aby měla změnu. A na to dobrodružství děti vzpomínají dodnes. Jak táta vymyslel obilkovou bábovku a jak jsme ji pak společně vyškrabávali z formy do záchodu. To dělá to dětství i rodičovství. Proč by na to rodiče měli vzpomínat jako na utrpení, a jak to dělali systematicky. Chce to hledat balanc, když si člověk užije péče o potomky, zas to člověka nakopne a posune, taky se rád vracím do práce. Neuvěřitelně to funguje. Zhoršil se mně zrak a bez brýlí nic nepřečtu, ale když jsem pár dnů s dětma a hraju si s nimi, tak pak brýle zase pár dnů nepotřebuju. Evidentně je to dávání i braní vzájemný.

 

„Děkuji tímto ještě jednou panu Daliborovi Dědkovi za podporu a nápady do kampaně.“ – Michaela Tejmlová

Zpět na výpis článků